Osobnosti sboru

DORKA PEŘINOVÁ - ZAKLADATELKA SBORU, ORGANIZAČNÍ VEDOUCÍ 

ŠDS v podobě, jak ho lidé znají, je výsledkem čtyřicetileté činnosti několika desítek obětavých a schopných lidí, kteří hudbě zasvětili velký kus svého života. Základní kámen na práh jeho vzniku však v roce 1961 položila Dorka Peřinová. Žena, jejíž hluboký cit k hudbě pramenil z jihomoravského kraje - prameniště krásných lidových písní.

"Můj život, to je čtyřicet let pěveckých souborů. Hudba se mi stala prací i koníčkem, jemuž jsem věnovala kus svého srdce. Měla jsem to štěstí," usmívá se Dorka Peřinová, která jako jedno ze čtyř dětí vyrůstala v hudebně založené rodině, kde téměř všichni hráli na housle a přirozeným poutem tíhli ke zpěvu a hudbě. Kořeny rodové tradice hudebnosti sahaly do daleké minulosti k prapředku, který byl plukovní trubač.

Toto dědictví, jež spočívalo v hlubokém hudebním cítění, přejala Dorka Peřinová zcela přirozeně a dále je šířila mezi své tři děti i vnoučata. Mnozí z nich se dnes věnují hudbě profesionálně. Ostatní ji pěstují alespoň pro radost. "Jsem ráda, že jsme děti při mé vytíženosti v práci vychovali s manželem dobře. Také měl k hudbě blízko. Děti chodily zpívat, do lidové školy umění i do dalších zájmových kroužků, jejich dušička se formovala a brousila a vyrostli z nich šikovní lidé. To vyžaduje podporu rodičů a ti, kteří to nepochopí, mohou splakat nad výdělkem," předává své životní zkušenosti Dorka Peřinová, která v souvislosti se svým životem hovoří jen o štěstí a radosti.

V mládí docházela zpívat k soukromému učiteli Rudolfu Vaškovi, z jehož dílny vzešlo mnoho vynikajících pěvců. Sama své znalosti uplatnila v zájmově-umělecké činnosti a Pěveckém sdružení Martinů. Přestože střední pedagogickou školu se zaměřením na vychovatelství vystudovala až v pětatřiceti letech, s dětmi pracovala celý svůj život, dokonce i jako učitelka mateřské školy v Ostravě. Do Třince přišla i se svým manželem v roce 1953 a působila zde jako učitelka a vychovatelka. O čtyři roky později nastoupila do Domu dětí a mládeže a po dvou letech se stala jeho ředitelkou. Tuto funkci vykonávala plných dvacet pět let až do důchodu. I potom však setrvala u sborů jako externí pracovnice zajišťující veškeré organizační záležitosti. Jak sama přiznává, na jiné koníčky jí nezbyl čas.

V průběhu čtyřiceti let prošly jejíma rukama bezmála tři tisíce dětí, z nichž se k ní mnozí se svými potomky vrátili i jako dospělí. "Zažili jsme krásná léta. Dařilo se nám, protože na nás bylo naprosté spolehnutí a z dětí jsme si nikdy nedělali 'dobrý den'. Všechna předsevzetí jsme se snažili dotáhnout až do konce. Nestačili jsme se hádat," vzpomíná Dorka Peřinová na spolupráci s Václavem Štývarem. "Obklopila jsem se skvělými lidmi. Nikdy jsem se totiž nebránila mít u sebe schopnější a chytřejší než já. Naopak. Vítala jsem je, neboť jsem v nich nacházela oporu," prozrazuje tajemství úspěchu.

Svou práci poté předala Libuši Čarvašové a sama se ujala činnosti ve sborovém archivu, který vede od roku 1965. V červnu však hodlá opustit i tyto aktivity a výsledek čtyřicetiletého úsilí předat mladé generaci. "Myslím, že téměř půl století u sborů stačilo. Nyní nechme průchod mládí," uzavírá své vypravění o životě lidí i ŠDS.

VÁCLAV ŠTÝVAR - SBORMISTR

Václav Štývar přišel z Ostravy do Třince v roce 1957. Nastoupil jako sbormistr Souboru pracujících Třineckých železáren. "O členstvo nebyla bída, protože tehdejší režim kulturu podporoval skutečně královsky," vzpomíná Václav Štývar. Proto se není čemu divit, že soubor tehdy čítal okolo devadesáti členů. "Sjezdili jsme celou Evropu," směje se dnes sbormistr, který ale po několika letech nedobrovolně odešel pro stále větší spory s tehdejším vedením KSČ o skladbu repertoáru ze zaměstnání v Domě kultury. Ve sboru zůstal jako externista. Ale hudba už zůstala jeho hlavním zaměstnáním.

Jeho dalším pracovištěm se stalo třinecké gymnázium spolu s bývalým Domem pionýrů a mládeže. Na gymnáziu vyučoval několik předmětů, ale podmínkou jeho přijetí bylo založení studentského souboru, a tak se hned po nástupu pustil s vervou do práce. První koncert uspořádali už za necelé dva měsíce a po roce se souborem vyrazili na soutěže.

Tři roky poté, co Dorka Peřinová jako tehdejší ředitelka Domu pionýrů a mládeže založila pěvecký sbor, se stal jeho sbormistrem. "Trvalo zhruba dva až tři roky, než se soubor dostal na určitou úroveň. Dělali jsme s dětmi hlasová cvičení, nábor na školách byl velmi pečlivý, začala éra táborů a soustředění a také soutěží. Tak se hlasový materiál zkvalitnil natolik, že bylo možné vytvářet samostatné koncertní programy," rozvádí sborový dirigent začátky ŠDS. Souběžně s tím však začal fungovat i první přípravný sbor Budulínci, později pro menší děti i Zvonečky a Klubíčka. Starší děvčata pak byla vyčleněna do samostatného tělesa Karmenek, z nichž o několik let později vzniklo nynější ženské komorní těleso Cameraty. "Řekl bych, že mě celá ta oblast dětského zpívání bavila. I proto, že se práce dařila. Ale v určitém období jsem dirigoval už devět sborů a bylo toho moc. Hledali jsme i spolupracovníky, ale dost bezúspěšně," dodává. První vlaštovkou a osobností, která byla schopna převzít už tak poměrně dost těžké břemeno dirigování a ulehčit tak Václavu Štývarovi, byla Alena Kostková. "Začala pomáhat na soustředěních, pak i sbormistrovat a rychle se do toho vpravila. Má sbormistrovské buňky a dělá to velice dobře," chválí Alenku, jak ji oslovuje, Václav Štývar. Jeho práce se i tak stala hlavní náplní nejen pracovních dnů, ale i víkendů a dovolených, dokonce i volných večerů, kdy skládal a vymýšlel pro "své" zpěváčky a hudebníky písničky šité přímo na míru.

Příchod Aleny Kostkové byl podle Václava Štývara přímo načasovaný, protože první varování jeho organismu, že práce už má až nad hlavu, přišlo na jednom ze soustředění v podobě infarktu. "Pak jsem další čtyři roky pracoval dál až do loňského léta, kdy přišlo druhé varování. Tentokrát ale musím práci předat úplně," pokyvuje trochu smutně hlavou sbormistr, který svým dětem věnoval bezmála čtyřicet let.

Během své činnosti získal Václav Štývar řadu ocenění včetně prestižních cen Unie českých pěveckých sborů a státního ocenění. Výsledkem jeho skladatelské činnosti jsou stovky skladeb. Spoustu jich přepracoval pro potřeby svých souborů. Jeho písně se líbí sbormistrům jiných souborů a někteří je dokonce přejímají pro své zpěváčky. Skladba Hrací hodiny se tolik zalíbila vynikajícímu pěveckému sboru ze Senegalu, že si ji odvezl s sebou a autor by dodnes rád věděl, jak zní v jejich jazyce. "Václav Štývar je takový špion dětských duší. Schopnost vystihnout dětskou psychiku hudebně i textově je to, co z něj dělá takového skladatele, dirigenta a sbormistra, jakým je," říká o třineckém sbormistrovi, který pro své zpěváčky píše veselé písničky, hudební režisér, aranžér a skladatel Jiří Pospíšil. Mimo svou bohatou skladatelskou činnost se Václav Štývar věnuje i výtvarnému umění a ani z něj nevyloučil děti, pro něž vytvořil krásné omalovánky.

Děti v souboru však neučil jen, jak mají zpívat. Sám říká, že se v první řadě snažil pěstovat v nich schopnost vzájemné tolerance, slušnosti a zodpovědnosti, což považuje za jednu z nejtěžších disciplín v kolektivu. Je přesvědčen o tom, že práce s dětmi je velice potřebná už jenom proto, že se jim nabídne něco jiného, než je jen pasivní konzumování televizních programů a ukáže jim jinou perspektivu. Jak ale smutně shrnul, ve světě bohužel stále platí, že školství a výchova je, co se finanční podpory týče, až na posledním místě.

"Daleko důležitější než zpívání pro peníze mi připadá například práce se sborem. Obdivuji všechny, kteří nejdou za vyděláváním peněz, ale obětují zpěvu svůj čas a dělají to z lásky. Ti si podle mne zasluhují největší potlesk," říká o lidech, jako je Václav Štývar, Alena Kostková či Vlasta Kantorová, zpěvák a hudebník Pavel Novák.

Děti mají být podle Václava Štývara vedeny kvalitními lidmi, aby z nich vyrostli stejně kvalitní dospělí. A že jeho práce zůstala v dětech hluboce zakořeněná, svědčí časté návraty dospělých a jejich milé vzpomínky na Štývarův dětský sbor.